Nakonec si udělejte vlastní knihovnu promptů. Ty, které fungují, si uložte a příště je zkopírujte. Postupně zjistíte, že kvalita výstupu nezávisí na délce zadání, ale na tom, jak přesně dokážete popsat cíl. Kdo umí klást otázky, dostane od nástroje mnohem víc než ten, kdo jen doufá v náhodu.

Většina lidí píše nástrojům umělé inteligence stejně, jako by se ptali kamaráda na názor. Jenže model nezná kontext, nevidí, co máte na obrazovce, a nemá tušení, co s výstupem plánujete dělat. Čím méně informací dostane, tím více si domýšlí. První pravidlo tedy zní: napište zadání tak, aby mu rozuměl někdo, kdo o vašem projektu neví nic. Uveďte, kdo jste, co potřebujete a k čemu výsledek poslouží.

Začněte brusem. Ten určuje, kolik světla se z kamene odrazí zpět do oka. Špatně vybroušený diamant propouští světlo spodem a vypadá sklovitě, i když má vysokou čistotu i barvu. Proto se vyplatí dívat se na kámen zblízka a pod různým úhlem, ne jen na papírový certifikát. Brus je jediná ze čtyř vlastností, kterou lidská ruka ovlivní a kterou nelze obejít kompromisem. U zbytku už kompromis možný je.

Kontektivita a omezení místo obecných fráz

Kam umístit spoj, aby stolek unesl i knihy Místo spoje volte vždy do nosné části desky, ne na její okraj. Pokud je deska z laminované dřevotřísky, nechte od hrany alespoň dva centimetry. U masivu stačí centimetr, ale i tam platí, že šroub nesmí vést přes letokruh. Spoj umístěte co nejblíže ke středu stolku, ne k jehož přední hraně – jinak páka při opření roztrhne materiál. Když stolek slouží jako odkládací plocha, přidejte druhý spojovací bod dozadu, aby se nekýval do stran.

Bočnice z látky nebo síťoviny se používá tam, kde dítě spí neklidně a často se budí nárazem do tvrdé hrany. Poddá se, zmírní náraz a dítě se neprobudí. Zároveň ale musí být napnutá. Prověšená bočnice je nebezpečná, protože se do ní dítě zamotá nebo si pod ni podstrčí ruku a přitáhne se nahoru. Před každým spaním se proto zkontroluje, zda je bočnice upevněná ve všech rozích a zda se nepovolila. Zipy a suché zipy se časem uvolňují, takže se kontrolují i ty.

Vyberte si jednu barvu jako hlavní a dvě jako doplňkové. Hlavní barva pokryje zhruba šedesát procent plochy — stěny, velká sedačka, koberec. Doplňkové barvy stěn do obýváku zaberou třicet procent, tedy závěsy, menší čalounění, povlaky na polštáře. Zbylých deset procent patří výraznému akcentu: váze, rámu obrazu, lampě. Poměr není svatý, ale když ho výrazně porušíte, místnost začne působit neklidně. Akcentní barva má být opravdu jen jedna, jinak se z pokoje stane skladiště odstínů.

Struktura, která funguje Osvědčuje se rozdělit prompt na několik částí. Nejprve řekněte, jakou roli má model zastat. Pak popište úkol, přidejte kontext a nakonec upřesněte formát výstupu. Pokud chcete tabulku, napište to. Pokud chcete jen krátké odrážky, také to napište. Model neumí číst myšlenky, ale dobře reaguje na jasné pokyny. Klidně přidejte příklad toho, jak má výsledek vypadat.

Pozor na dvě věci. Za prvé, příliš mnoho požadavků v jednom promptu se navzájem bije. Když chcete zároveň stručnost i vyčerpávající rozbor, dostanete kompromis, který nevyhovuje ani jednomu. Rozdělte práci na více rekonstrukce koupelny krok za krokemů. Za druhé, prostor říct, že něco neví. Věty jako „pokud si nejsi jistý, napiš to” snižují riziko smyšlených informací.

Vyplatí se také iterovat. První výstup berte jako návrh, ne jako hotovou věc. Řekněte, co vám vadí, a nechte model upravit jen konkrétní část. Místo „to je špatné” napište „zkrať druhý odstavec na polovinu a vynech příklady”. Zpětná vazba musí být stejně přesná jako původní zadání. Čím lépe popíšete rozdíl mezi tím, co máte, a tím, co chcete, tím rychleji se dostanete k použitelnému výsledku.

Nejčastější chyba je příliš obecné zadání. „Napiš mi něco o marketingu” nedá modelu žádné vodítko. Lepší je určit formát, rozsah, tón a publikum. Místo obecné otázky napište třeba: „Vytvoř tři odstavce pro firemní blog, piš věcně, bez frází, zaměř se na malé e-shopy a skonči výzvou k akci.” Čím konkrétnější zadání, tím méně budete výstup přepisovat.

Nejprve zkontrolujte, zda jsou desky obou kusů nábytku opravdu v jedné rovině. Stačí milimetrová odchylka a šroub se při dotažení ohne nebo vytrhne dřevotřísku. Podložte nohy stolu i stolku tak, aby obě horní desky lícovaly na desetinu milimetru. Teprve pak vrtat. Typická chyba je vrtání „od oka” podle staré díry – ta může být vyklaná a nový spoj pak drží jen na jedné hraně.

Častá chyba je utahování „na fest”. Spoj má být pevný, ale ne tak, aby se deska prohnula. Po dotažení zkuste stolkem zakývat ze strany na stranu. Pokud se pohne, povolte šroub, vložte pod hlavu pryžovou podložku a utáhněte znovu. Tím se vyrovnají drobné nerovnosti a spoj nebude přenášet vibrace do zbytku stolu.