Další úskalí je vykání a tykání. V češtině není zdvořilostní forma univerzální jako anglické „you”. Rozhodněte, komu bot vyká a komu tyká, a promítněte to do všech odpovědí. Pokud si nejste jistí, použijte vykání – je bezpečnější. U tykání hrozí, že uživatele urazíte, zejména v bankovnictví, zdravotnictví nebo ve státní správě.
Poslední častou chybou je ignorování dilatace. Podkroví pracuje s teplotou víc než zbytek domu, a sádrokarton se roztahuje. U velkých ploch je potřeba nechat obvodovou spáru a použít kluzné připojení k nosným prvkům. Stejně tak se nesmí zapomenout na odvětrání prostoru mezi izolací a střešní krytinou. Bez něj se vlhkost hromadí nad parozábranou a dřív nebo později prosákne i přes sebelepší montáž.
Čtvrtá chyba se týká izolace a větrání. Minerální vlna se do krokví nesmí cpát silou, protože se tím sníží její tloušťka a vzniknou tepelné mosty. Mezi izolací a podstřešní membránou musí zůstat větrací mezera, jinak vlhkost nemá kudy odcházet. V podkroví se také zapomíná na dostatečný průřez přívodního a odvodního vzduchu, takže se vlhkost hromadí i při dobře provedené parozábraně.
První a nejčastější chyba je podcenění parozábrany. Sádrokarton sám o sobě není vzduchotěsný a vlhký vzduch z vytápěného podkroví proniká spárami i drobnými otvory do izolace. Tam zkondenzuje, izolace ztratí své vlastnosti a postupně vzniká plíseň. Parozábrana se musí lepit přes celou plochu, včetně přesahů na stěny, a každý prostup – kabely, trubky, vývody – je nutné utěsnit páskou nebo manžetou. Fólie nesmí být prověšená ani přetažená přes ostré hrany profilů.
Uzavřená válenda bez otvorů vlhkost neudrží v suchu. Vyvrtejte do dna nebo do bočnice několik větracích otvorů o průměru dva až tři centimetry a zakryjte je jemnou mřížkou proti hmyzu a prachu. Otvory umístěte do protilehlých stran, aby vzduch mohl proudit skrz. Pokud to konstrukce nedovolí, nechte mezi úložným prostorem a podlahou mezeru alespoň dva centimetry. Věci uvnitř nedávejte těsně k sobě, ale s odstupem, aby mezi nimi mohl vzduch obíhat.
Doma pak potraviny skladujte tak, abyste viděli, co je potřeba sníst první. Starší kusy dávejte dopředu, nové dozadu. Zbytky z vaření nenechávejte v hrnci na sporáku, ale přendejte je do uzavíratelné nádoby a označte datem. Zamrazené jídlo spotřebujte do tří měsíců, jinak ztrácí chuť i strukturu.
Parozábrana patří na teplou stranu, ne tam, kam se to hodí V podkroví platí, že parozábrana musí být na teplé straně izolace, tedy blíž k interiéru než k šikmé střeše. Častou chybou je její přerušení v místech prostupů, u světlíků nebo za krokvemi. Každá netěsnost znamená, že vlhký vzduch pronikne do izolace, tam zkondenzuje a materiál ztratí izolační schopnosti. Spoje se lepí páskou určenou pro parozábrany, přesahy se dělají alespoň deset centimetrů a přes rohy se přelepuje v pásech, ne jen bodově.
Podkroví se od běžného podlaží liší víc, než se na první pohled zdá. Šikminy se zahřívají od slunce, v zimě naopak prochladnou, a vlhkost z interiéru má tendenci stoupat vzhůru. Kdo při montáži sádrokartonu tyhle podmínky ignoruje, dřív nebo později řeší praskliny, plíseň nebo uvolněné desky. Nejčastější chyby vznikají už při přípravě konstrukce, dřív než se vůbec připevní první deska.
Základem je jídelníček na týden, ale ne v podobě přesného rozvrhu na každý den. Stačí si určit, kolik jídel uvaříte a z čeho. Pokud plánujete vařit třikrát týdně, potřebujete suroviny na tři jídla, ne na sedm. Počítejte s tím, že jedno jídlo obvykle vydrží i na druhý den. Typická chyba je nakupovat ingredience na deset různých receptů, ze kterých pak zvládnete uvařit dva.
Izolace se nesmí stlačovat. Mezi parozábranou a sádrokartonem nesmí být žádná mezera, ve které by mohla cirkulovat vlhkost, ale zároveň se izolace nesmí vmáčknout pod rošt tak, že ztratí tloušťku. Minerální vlna se klade v celých deskách, druhá vrstva se posouvá, aby překryla spáry. U šikmin se doporučuje izolaci přizpůsobit tvaru, ne ji lámat přes hranu a nechávat vzduchové kapsy.
Samotné desky se v podkroví šroubují hustěji než v běžné místnosti. Rozteč šroubů kolem dvaceti centimetrů na obvodu a třicet centimetrů ve středu desky je bezpečná. Šrouby se musí utáhnout tak, aby hlavička byla těsně pod povrchem, ale karton se nesmí protrhnout. Spáry mezi deskami se dělají s mezerou asi tři milimetry a vyplňují se tmelem a výztužnou páskou. Kdo spáry vynechá nebo je jen přetře tmelem, bude mít po první topné sezoně viditelné praskliny.
Základní chybou je podcenění roštu. Krokve nejsou rovné a sádrokarton vyžaduje rovinu. Vyrovnávací profily se musí kotvit tak, aby mezi nimi a krokví vznikla pevná, ale přerušená vazba. Když se desky přišroubují přímo na krokve bez distanční vrstvy, vzniká tepelný most a v zimě se na vnitřním líci sádrokartonu sráží vlhkost. Rošt se proto dělá jako samostatná konstrukce, která se krokví dotýká co nejmenším počtem bodů.
