Nejčastější příčinou tuhého pojezdu nebývá zlomený díl, ale prach, vlasy a ztvrdlý mazací tuk v ložisku kolečka. Kolečko vyjměte, očistěte vnitřní i vnější kroužek ložiska a zkontrolujte, zda se vnitřní kroužek otáčí plynule a bez vůle. Pokud se kroužek zadrhává, vydává kovový zvuk nebo má znatelnou vůli do stran, ložisko se už nevyplatí zachraňovat a je nutná výměna celého kolečka včetně čepu.

Nejčastější chybou je koupě bočnice „od oka” bez znalosti přesné tloušťky matrace. Lidé často zapomenou, že matrace se může časem mírně stlačit nebo že pod ní může být ochranná vrstva. Další chybou je příliš vysoká bočnice u postele pro seniory nebo děti – ta znesnadňuje vstávání a zvyšuje riziko pádu. Naopak příliš nízká bočnice u aktivně používané postele vede k posouvání matrace a jejímu rychlému opotřebení. Někteří také opomenou, že bočnice musí unést váhu těla při sezení na okraji, takže musí být dostatečně masivní.

Popisek musí říkat víc než „lůžkoviny”. Uveďte konkrétní obsah a velikost: „povlak na peřinu 200×200″, „prostěradlo s gumou 180×200″, „sada pro hosty – 2 osoby”. Přidejte počet kusů, pokud jich má být v přihrádce pevně daný. Když se počet neshoduje, hned víte, že něco chybí nebo se zatoulalo jinam. Vyhněte se ale dlouhým větám. Čím kratší popisek, tím rychleji se čte. Dlouhé názvy si lidé přestanou všímat.

Bezpečný kurník nepoznáte podle vzhledu ani podle toho, kolik do něj investujete. Rozhoduje umístění, konstrukce a to, jak zvládá každodenní provoz. Než začnete cokoli stavět, projděte si pozemek v různou denní dobu. Ráno sledujte, kudy jde vlhkost a odkud fouká vítr. Večer zjistíte, kam až dosáhne stín a kde se drží chlad. Kurník postavený v mokré prohlubni nebo v průvanu mezi dvěma budovami bude problém i s drahým materiálem.

Uzavíratelné průhledné boxy nebo látkové pytle označujte na dvou místech: na čele a na horní straně. Když se box vysune, čelo zmizí, ale horní popisek zůstane vidět. U přihrádek, které se vytahují jako zásuvka, nalepte popisek na vnější hranu, ne na dno. Typická chyba je označit jen víko. Jakmile se víka pomíchají, systém se rozpadne a nikdo netuší, co je uvnitř. Proto popisujte vždy nádobu, ne její víko.

Zrcadlo je nástroj, ne dekorace. Velké zrcadlo nad umyvadlem nebo na stěně proti oknu zdvojnásobí dojem hloubky a odrazí světlo do tmavých koutů. Pokud je v koupelně malé okno, nechte zrcadlo odrážet právě jeho. Vyhněte se zrcadlovým skříňkám, které se nedají otevřít, protože do nich naráží baterie nebo zubní kartáček. Změřte si hloubku skříňky i výšku baterie a nechte mezi nimi alespoň pět centimetrů vůle.

Nejčastější chyby vznikají u zabezpečení a u materiálu. Lidé použijí pletivo s velkými oky, které liška nebo kuna snadno prokouše, nebo nechají dveře jen na háčku. Podlahu bez základu podhrabou hlodavci do několika týdnů. Dřevo natřené zevnitř chemií, která se loupe do podestýlky, je dalším zbytečným rizikem. Vhodné jsou obnovitelné materiály – smrkové trámy, pozinkované pletivo s drobnými oky, plech na střeše a uzavíratelné dveře se západkou, kterou nezvedne ani vítr, ani zvědavá slepice.

Jak vyrobit popisky, které vydrží Papírové lístky a samolepky do vlhkého prostředí nepatří. Vzduch v úložných prostorech je chladný a často vlhčí než v obytné části, takže papír začne vlnit a inkoust bledne. Osvědčily se plastové visačky připevněné k madlu přihrádky nebo k okraji koše, případně popisky psané lihovým fixem na hladkou pásku, která drží na plastu. Text pište velkými tiskacími písmeny, minimálně dva centimetry vysokými. Malé písmo se v šeru nečte a nutí člověka rozsvěcovat a ohýbat se.

Větrání, hřadování a snáška jako tři oddělené zóny Vnitřek rozdělte na tři části. Spodní vrstva je podestýlka, kde slepice hrabou a kde se drží vlhkost. Střed tvoří hřady umístěné výš, asi 60 až 90 cm nad podlahou, aby ptáci neseděli v průvanu. Horní část nebo bok pak patří hnízdům – tmavým, suchým a v dosahu, abyste vejce pohodlně sbírali bez vstupu do celého prostoru. Větrání řešte nahoře, pod střechou, odkud odchází teplý vlhký vzduch. Otvor zakryjte pletivem, ne deskou, jinak se vlhkost vrací.

Začněte tím, že rozdělíte prostor podle typu prádla, ne podle toho, kdo ho kdy uklidil. Jeden úsek pro prostěradla, jiný pro povlaky na peřiny, další pro povlaky na polštáře a poslední pro ručníky, které se do lůžkovin často přimíchají. Každé zóně dejte vlastní barvu štítku, ale pouze jednu. Kombinace barev a tvarů mate. Když je přihrádek víc, přidejte k barvě ještě číslo, například „1 – prostěradla”. Číslo pomůže i tomu, kdo si systém nepamatuje.